Zenové příběhy

Tradiční zenové příběhy z klášterů.

Skvělé čtení pro odpočinek i poučení.

 

Pro začátek jeden zenový vtip:

Víte kolik je třeba zenových mistrů na výměnu žárovky? Dva - jeden, aby ji vyměnil a druhý, aby ji nevyměnil.

Velký japonský zenový válečník jménem Nobunaga se rozhodl napadnout nepřátelské vojsko, ačkoliv měl jen desetinu počtu mužů, kterým velel protivník.

Byl přesvědčen o vítězství, avšak jeho vojáci měli pochybnosti. Na cestě do bitvy nechal zastavit u šintoistického chrámu a řekl svým mužům: "Nyní navštívím chrám a pak hodím mincí. Padne-li hlava, zvítězíme; padne-li číslo, prohrajeme. Jsme všichni v rukou osudu." Nobunaga vstoupil do chrámu a soustředil se na tichou modlitbu. Pak vyšel ven a hodil mincí. Padla hlava. Vojáci jásali a byli tak žádostivi boje, že bitvu lehce vyhráli.

"Nikdo nemůže nic podniknout proti osudu," řekl Nobunagovi po bitvě služebník. "Zajisté, že ne," řekl Nobunaga a ukázal mu minci s hlavou na obou stranách.

Když se blížil konec starého zenového mistra, všiml si, že jeho žáci pro něho plánují skvostný pohřeb. Zavolal je k sobě, vysvětlil jim, že nechce, aby marnili čas takovým nesmyslem, a vyjádřil přání, aby ho nechali nepohřbeného.

"Položte mě někam na kraj lesa a nestavte žádný náhrobek; květiny a tráva, to je nejlepší náhrobek. Celé stvoření má mít účast na mém pohřbu. Chtěl bych zetlít co nejméně nápadně." Žáci protestovali: "Když tě nepohřbíme, sežere tě divoká lesní zvěř!" Mistr jim dal za pravdu, že když ho nechají nepohřbeného, nepochybně ho sežere divoká lesní zvěř.

"Ale," pokračoval, "pohřbíte-li mě do země, určitě mě sežerou červi. Proč nadržujete červům?"

Mladý zenový mnich se svého mistra chytrácky vyptával: "Mistře, není to tak, že člověk musí nejprve bloudit, má-li najít cíl, k němuž směřuje?"

Mistr odvětil: "Od té doby co nemám žádný cíl, už nebloudím!"

Několik hodnostářů města bylo v klášteře pozváno k jednoduchému jídlu. Chtěli udělat na zenového mistra dojem, a tak se bavili o velice duchovních tématech, o znovuzrození a karmě. Nakonec promluvil starosta: "Vážený mistře, zajímal by nás především váš názor na téma znovuzrození." Mistr vzhlédl od svého talíře a řekl: "Už jste ochutnali? Ta ředkev je výtečná."

Mistr Ummon přijímal žáka:

"Tak odkud ty pocházíš?"

"Z vesničky Sato."

"A kde jsi byl, než jsi přišel sem?"

"V klášteře Hodži, na severu jezera."

"A kdy jsi odešel?,"ptal se Ummon a kroutil hlavou nad žákovou vytrvalostí."

"Dvacátého pátého srpna, prosím."

Ummon řekl: "Měl bych ti dát tři rány holí, ale pro dnešek ti je odpustím."

 

Nazítří přišel žák znovu, uklonil se před Ummonem a řekl:

"Vy jste mi včera odpustil tři rány holí, ale já opravdu nevím, co jsem provedl."

Ummon pokýval hlavou a řekl: "Tak ty jsi opravdu k ničemu. Ty prostě jenom chodíš od kláštera ke klášteru."

Než to Ummon dořekl, žákovi přece jen došlo.

Jeden muž se ve svém zoufalství obrátil k zenovému mistru o radu. "Půjčil jsem jednomu příteli třicet zlaťáků, ale on už teď o tom nechce nic slyšet. Protože nemám svědky, nemám před soudem šanci."

Mistr mu radil: "Pozvi svého přítele do čajovny a potom se tam před lidmi zmiň o tom, že bys od něj rád dostal zpět těch sto zlaťáků, které jsi mu půjčil."

"Ale vždyť jich bylo jen třicet," zvolal muž. "No právě," vysvětloval mistr, "právě tohle vykřikne i tvůj přítel. Chtěl jsi přece mít svědky."

"Setkal jsem se v Himálajích se svatým mužem, který dokáže vidět do budoucnosti a cvičí své žáky, aby to uměli také," vypravoval s velkým zaujetím jeden mladý muž.

"To umí každý," řekl zenový mnich znuděně, "moje cesta je daleko těžší."

"A jaká je?" dotazoval se zvědavě mladý muž.

Mistr řekl: "Přivádím lidi k tomu, aby viděli přítomnost."

Jeden súfí se zeptal zenového mistra: "Jsem vnitřně tak svobodný a tak od všeho oproštěn, že už ani nemyslím na sebe, nýbrž jen na druhé."

Zenový mistr opáčil: "Já jsem vnitřně tak svobodný a tak ode všeho oproštěn, že se na sebe mohu dívat, jako bych byl někdo jiný, a proto mohu myslet i na sebe."

Z velkého zástupu žáků se hlásí o slovo mladý muž: "Mistře, vysvětli nám prosím, co je to ta 'vyšší logika', o níž stále hovoříš a o níž jsi už mnohokrát prohlásil, že je nezbytné jí porozumět, chce-li někdo dosáhnout pokroku na duchovní cestě."

Mistr se usmál. "Dobře, vysvětlím vám to na konkrétním příkladě: Dva muži spadnou do špinavého komína. Jeden zůstane čisty a druhý se zamaže od sazí. Kdo z těch dvou se umyje?" "Samozřejmě ten, který je plný sazí," odpoví žák. "Chyba lávky!" říká mistr. "Ten čistý se umyje. Vidí totiž, že druhý je zamazaný od sazí, a proto si myslí, že on je zamazaný také. Špinavý se naproti tomu považuje za čistého, protože vidí, že ten druhý je čistý. Tak dobře: Spadnou podruhé do komína. Který se umyje?" "Od teď vždy ten zamazaný," hrdě říká žák. "Chyba lávky!" opáčí mistr. "Kdo to kdy slyšel, aby dva spadli do jednoho komína plného sazí, a jeden se zamazal a druhý ne? Vidíte - to všechno prohlédnout, to je vyšší logika!"

Jeden už starší mnich přišel k zenovému mistrovi a řekl: "Za svůj život jsem vyhledal množství duchovních učitelů a postupně jsem se vzdával mnoha potěšení, jen abych bojoval se svými žádostmi. Dlouhý čas jsem se postil, po léta jsem se podroboval celibátu a pravidelně jsem se trýznil. Dělal jsem všechno, co se ode mě požadovalo, a skutečně jsem strádal, ale osvícení se mi nedostalo. Všeho jsem se vzdal, upustil jsem od vší žádosti, vší radosti, všeho snažení. Co mám teď ještě učinit?"

Mistr odvětil: "Vzdej se i strádání!"

Osvícený je ten, říkal mistr, kdo vidí, že všechno na světě je dokonalé právě takové, jaké to je.

A co zahradník? " zeptal se kdosi.

Ten je taky dokonalý?

Klášterní zahradník byl hrbáč.

Pro svůj účel v životě, " pravil Mistr, ,,je ten zahradník dokonalý hrbáč.
 

Na krajinu padl soumrak. V dáli se ozval zvon.

"Slyšíte zvon?" zeptal se jeden z mnichů.

"Ano", přikyvovali mniši.

"Ne", řekl mnich. "Slyšíte jen jeho zvuk."

Stránky